Facebook
Městská knihovna Horažďovice
Dnes je úterý 21. 11. 2017 (Albert); všechna oddělení jsou zavřena,
Magnesia Litera 2013
www.saferinternet.cz
www.bezpecne-online.cz
Čtení pomáhá
Webowou diwočinou
GOADA, o. s.
Rosteme s knihou
Projekt Celé Česko čte dětem
Kamarádka knihovna
ČTEnářův SYmpatický RÁDce
Ptejte se knihovny
Světluška
Knihkupectví Horažďovice
CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online
5. 1. 2017

Čtenářská výzva

Databáze knih i letos vyhlásila populární Čtenářskou výzvu 2017 http://www.ctenarskavyzva.cz/ . Databáze knih http://www.databazeknih.cz/ je projekt, který má za cíl shromažďovat co možná nejvíce informací o autorech a jejich knihách, OFICIÁLNĚ vydaných v České republice a na Slovensku. Předevčírem vypukl druhý ročník Čtenářské výzvy, proto se již nyní můžete ohlédnout za tou z loňska. Cílem bylo se pobavit, inspirovat a přečíst si i knihy, ke kterým by se čtenář jinak možná nikdy nedostal...

 

Ohlédnutí se za Čtenářskou výzvou 2016 -

http://www.databazeknih.cz/novinky/ohlednuti-se-za-ctenarskou-vyzvou-2016-64

11. 11. 2016

Knihovny.cz

Na konci října byl zprovozněn portál pro knihovníky i širokou veřejnost Knihovny.cz . Portál vám může pomoci s výběrem knih při nákupu, s výběrem vhodné literatury pro vaše čtenáře, s vyhledáním konkrétního titulu knihy, mapy, normy  v jiných knihovnách a s hledáním volně přístupných  plných textů. Výhodou je jednoduché uživatelské rozhraní a rychlejší odezva při vyhledávání oproti Jednotné informační bráně (JIB) a Soubornému katalogu ČR.

Portál najdete na http://www.knihovny.cz

 

31. 10. 2015

PRÁVNÍ PORADNA: Revize knihovního fondu ještě jednou aneb Co se může nebo musí stát, když se revize neprovádí

V příloze zasílám právní výklad Mgr. Jiřího Klusoně z odboru umění, literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR k provádění revizí knihovního fondu, který byl zveřejněn v časopisu Čtenář č. 9/2014 a 5/2015, ve kterém jsou uvedena rizika, kterým se provozovatel knihovny vystavuje při nedodržení tohoto zákona. (2. část)

V článku ve Čtenáři č. 9/2014 jsme se podrobně zabývali tématem revize knihovního fondu podle § 16 zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), v platném znění. Pojednali jsme o tom, že se musí provádět revize knihovního fondu, v jakých intervalech se musí provádět a v jakém rozsahu. Nezabývali jsme se ale jedním podstatným tématem: jaké jsou následky porušení povinnosti provádět revize. Co se stane, když v knihovně není provedena revize knihovního fondu ve stanoveném termínu a ve stanoveném rozsahu? Může provozovatel knihovny dostat pokutu? A může být knihovna vyškrtnuta z evidence knihoven vedené Ministerstvem kultury? Který orgán o tom bude rozhodovat? Na tyto otázky odpoví následující článek.

Pro účely tohoto článku budeme provozovatele knihovny ve smyslu § 2 písm. i) knihovního zákona, tedy fyzickou nebo právnickou osobu, která je – mimo jiné – odpovědná za provádění revizí knihovního fondu, nazývat jen „provozovatelem“.

Jestliže Ministerstvo kultury zjistí, že provozovatel porušil povinnost provést revizi knihovního fondu v zákonem určeném rozsahu a termínu, postupuje podle § 19 odst. 1 knihovního zákona a uloží provozovateli nápravné opatření: uloží, aby provozovatel odstranil zjištěné nedostatky, a to ve lhůtě, kterou mu Ministerstvo kultury stanoví. Na začátku celého procesu je tedy poznatek Ministerstva kultury o tom, že v určité knihovně nejsou prováděny revize v termínech, v rozsahu a způsobem, které předepisuje knihovní zákon. K tomuto zjištění se může Ministerstvo kultury dobrat různými cestami: například vlastní kontrolní činností nebo – a to se také v praxi stává – na základě oznámení, že v konkrétní knihovně nejsou prováděny revize knihovního fondu.

Ukládání nápravných opatření se děje v procesním režimu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění. Není účelem tohoto článku podávat výklad správního řádu, omezíme se proto jen na praktickou stránku věci.

Nápravné opatření podle § 19 odst. 1 knihovního zákona může být uloženo výlučně ve správním řízení zahajovaném z moci úřední – ex offo. Toto řízení vede Ministerstvo kultury a účastníkem řízení je provozovatel. Řízení je podle § 46 správního řádu zahájeno dnem, kdy Ministerstvo kultury oznámí provozovateli, že zahajuje správní řízení ve věci uložení nápravného opatření podle § 19 odst. 1 knihovního zákona.

V řízení má provozovatel právo nahlížet do spisu, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a také navrhovat důkazy. Tato oprávnění účastníka řízení jsou stanovena v § 36 a § 38 správního řádu. Ministerstvo kultury provozovatele o jeho procesních právech poučí a stanoví také lhůtu, ve které může provozovatel těchto svých práv využít. Účastník řízení není povinen do správního spisu Ministerstva kultury nahlížet, není povinen se jakkoli vyjadřovat k podkladům pro rozhodnutí a není ani povinen Ministerstvu kultury navrhovat důkazy: jde o práva účastníka řízení – provozovatele, nikoli o jeho povinnosti.

V oznámení o zahájení řízení je Ministerstvo kultury povinno, slovy právní teorie, vymezit předmět řízení. Méně teoreticky řečeno: musí alespoň rámcově popsat, jaké nedostatky zjistilo. Toto vymezení je důležité jednak pro to, aby účastník řízení mohl uplatňovat svá procesní práva, jednak pro to, aby účastník řízení mohl ještě v průběhu řízení, tedy před uložením nápravného opatření, odstranit zjištěné nedostatky.

Výsledkem řízení je rozhodnutí, kterým Ministerstvo kultury uloží provozovateli, aby odstranil nedostatky, které Ministerstvo kultury v evidenci knihovního fondu nebo v jeho revizích zjistilo. Pro odstranění nedostatků Ministerstvo kultury stanoví provozovateli lhůtu, která má být podle knihovního zákona „přiměřená“ – tedy taková, aby během této lhůty provozovatel knihovny stačil odstranit zjištěné nedostatky. Ministerstvo kultury může například uložit provedení nebo dokončení revize, pokud ji provozo–vatel neprovedl nebo nedokončil v řádném termínu; může také uložit odstranění nedostatků v zápisu o provedení revize, pokud zápis nemá všechny náležitosti podle § 7 vyhlášky č. 88/2002 Sb. V rozhodnutí Ministerstvo kultury zároveň uloží provozovateli povinnost nahradit náklady řízení, a to na základě § 79 odst. 5 správního řádu: podle tohoto ustanovení uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou tomu účastníkovi řízení, který vyvolal správní řízení porušením své právní povinnosti. Jestliže tedy provozovatel porušil svou povinnost provádět revize knihovního fondu, vyvolal tím zahájení řízení o uložení nápravného opatření a tudíž mu Ministerstvo kultury uloží i povinnost nahradit náklady správního řízení podle § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení. Jde o paušální částku 1000 Kč; v některých případech může být navýšena (třeba pokud byl v řízení přibrán znalec nebo ve zvlášť složitých případech), maximálně však může činit 6000 Kč. Částka je příjmem státního rozpočtu a provozovatel ji platí Ministerstvu kultury, což vyplývá z § 79 odst. 8 správního řádu.

Jestliže Ministerstvo kultury zahájí řízení o uložení nápravného opatření, může provozovatel ještě v průběhu řízení odstranit zjištěné nedostatky – dokončit revizi knihovního fondu, doplnit zápis o výsledku revize a podobně. Pokud tak provozovatel učiní, informuje o tom Ministerstvo kultury a doloží, že zjištěné nedostatky odstranil (třeba předloží zápis o výsledku revize knihovního fondu – záleží na konkrétních nedostatcích, o nichž je řízení vedeno), pak Ministerstvo kultury řízení zastaví podle § 66 odst. 2 správního řádu, neboť – slovy tohoto ustanovení – odpadl důvod řízení: nelze ukládat nápravné opatření, jestliže zjištěné nedostatky byly již odstraněny. Pokud Ministerstvo kultury řízení zastaví, neukládá povinnost nahradit náklady řízení, jak jsme o nich pojednali v předchozím odstavci.

Po uplynutí lhůty, stanovené v rozhodnutí Ministerstva kultury pro odstranění nedostatků, mohou nastat v principu dvě situace.

První situace, příznivá pro všechny zúčastněné, spočívá v tom, že provozovatel odstranil ve stanovené lhůtě zjištěné nedostatky. Je vhodné, aby to sám aktivně oznámil: aby sdělil Ministerstvu kultury, že odstranil nedostatky, jejichž odstranění mu Ministerstvo kultury uložilo, a aby to i doložil – například aby předložil zápis z revize knihovního fondu jako doklad o tom, že revizi provedl. Pokud tak provozovatel knihovny neučiní, tedy nedá Ministerstvu kultury na vědomost, že nedostatky odstranil, provede Ministerstvo kultury u provozovatele kontrolu. Když při této kontrole Ministerstvo kultury zjistí, že provozovatel splnil uložené nápravné opatření, tedy že odstranil nedostatky, k jejichž odstranění byl podle rozhodnutí Ministerstva kultury povinen, celá záležitost končí (samozřejmě za podmínky, že provozovatel zaplatil náhradu nákladů řízení).

Druhá možná situace spočívá v tom, že provozovatel ve stanovené lhůtě neodstraní zjištěné nedostatky – nesplní uložené nápravné opatření. Tehdy Ministerstvo kultury postupuje podle § 19 odst. 2 knihovního zákona a uloží provozovateli pokutu ve výši od 5000 Kč do 200 000 Kč.

Pokuta je ukládána, stejně jako nápravné opatření, v procesním režimu správního řádu. Řízení zahajuje Ministerstvo kultury z moci úřední a je nutno zdůraznit, že není na jeho úvaze, zda řízení o uložení pokuty zahájí nebo nikoli: pokud Ministerstvo kultury zjistí, že provozovatel nesplnil uložené nápravné opatření, musí zahájit řízení o uložení pokuty a pokutu uložit, byť i jen v minimální a spíše symbolické výši 5000 Kč. Knihovní zákon neumožňuje, na rozdíl třeba od zákona o přestupcích, upustit od uložení pokuty: jestliže Ministerstvo kultury zahájí řízení (což musí, pokud provozovatel nesplní uložené nápravné opatření), pak musí uložit pokutu a také náhradu nákladů řízení paušální částkou (obvykle 1000 Kč), jak jsme o tom pojednali výše.

Uložená pokuta je příjmem státního rozpočtu, což stanoví § 21 odst. 5 knihovního zákona. Je splatná do 30 dnů ode dne, kdy rozhodnutí o uložení pokuty nabylo právní moci – tak stanoví § 21 odst. 4 knihovního zákona a zároveň to Ministerstvo kultury uvede ve svém rozhodnutí.

Sazba pokuty za nesplnění nápravného opatření je stanovena celkem široce: od 5000 Kč do 200 000 Kč. Při stanovení konkrétní výše pokuty Ministerstvo kultury vychází z kritérií vyjmenovaných v § 21 odst. 1 knihovního zákona: z rozsahu a závažnosti protiprávního jednání provozovatele a z toho, jaké následky vznikly z porušení povinnosti stanovené (pokud jde o revize knihovního fondu) knihovním zákonem a rozhodnutím Ministerstva kultury o uložení nápravného opatření podle § 19 odst. 1 knihovního zákona. Knihovní zákon tak umožňuje na jedné straně uložit pokutu symbolickou, třeba v případě, kdy v zápisu z revize knihovního fondu nejsou přesně určeni pracovníci provádějící revizi, a na druhé straně umožňuje uložit i pokutu 200 000 Kč, která v rámci rozpočtu provozovatele může být dosti citelná – mohla by být uložena třeba tehdy, kdyby provozovatel dlouhodobě neprováděl revize a ani by neprovedl revizi knihovního fondu na základě uloženého nápravného opatření.

Proti rozhodnutí, kterým Ministerstvo kultury uložilo provozovateli nápravné opatření, i proti rozhodnutí, kterým Ministerstvo kultury uložilo provozovateli pokutu, je možné podat řádný opravný prostředek, který se nazývá rozklad. O možnosti podání rozkladu Ministerstvo kultury vždy poučí účastníka řízení (provozovatele) v rozhodnutí. O rozkladu rozhoduje ministr kultury, který je vlastně v tomto případě nadřízený orgán Ministerstva kultury; jako poradní orgán slouží ministru kultury zvláštní poradní orgán – rozkladová komise. Zde odkazujeme na § 152 správního řádu; na řízení o rozkladu se přitom vztahují ustanovení správního řádu upravující řízení o odvolání (§ 81 a následující správního řádu). Pojednání o opravných prostředcích ve správním řízení by vydalo na samostatný článek, pročež toto téma raději opustíme. Někdy se k němu ve Čtenáři třeba ještě vrátíme, ale zatím se omezíme na jednu důležitou poznámku: rozklad proti rozhodnutí má tzv. odkladný účinek, to znamená, že pokud proti rozhodnutí podá účastník řízení ve stanovené patnáctidenní lhůtě rozklad, nemusí po dobu řízení o rozkladu plnit povinnosti uložené Ministerstvem kultury. Z tohoto pravidla ovšem existuje výjimka: Ministerstvo kultury může vyloučit, s oporou v § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu, odkladný účinek rozkladu, pokud to „naléhavě vyžaduje veřejný zájem“. To se týká především rozhodnutí o uložení nápravného opatření podle § 19 odst. 1 knihovního zákona: pokud třeba Ministerstvo kultury zjistí, že provozovatel vůbec neprovádí revize knihovního fondu, pak mu může uložit, aby revizi provedl ve stanovené lhůtě, a protože existuje veřejný zájem na ochraně knihovních fondů (výrazný zejména u knihoven zřizovaných obcemi, kraji a státem), může zároveň vyloučit v rozhodnutí odkladný účinek rozkladu. Z toho pak pro provozovatele vyplývá, že i když třeba podá rozklad proti rozhodnutí, musí splnit uloženou povinnost, resp. nápravné opatření.

Nyní se konečně dostáváme k závěru: k otázce zrušení zápisu v evidenci knihoven, tedy ve vztahu k revizím knihovního fondu. Knihovní zákon ve svém § 8 stanoví dva důvody, pro které může být zrušen zápis knihovny v evidenci knihoven. Pouze z těchto dvou důvodů může být knihovna Ministerstvem kultury tak říkajíc „vyškrtnuta“ z evidence knihoven. Prvním důvodem je skutečnost, že knihovna „přestane splňovat znaky knihovny podle § 2 písm. a) [knihovního zákona]“ – tedy knihovna přestane (z jakýchkoli důvodů) poskytovat veřejné knihovnické a informační služby, vymezené v § 4 knihovního zákona, a to způsobem zaručujícím rovný přístup. Druhým důvodem pro zrušení zápisu v evidenci knihoven je oznámení provozovatele, že ukončuje provozování knihovny. Ministerstvo kultury nemůže zrušit zápis určité knihovny v evidenci knihoven z jiných důvodů, než které výslovně stanoví knihovní zákon. Pokud tedy provozovatel konkrétní knihovny neprovádí revize knihovního fondu nebo nesplní uložené nápravné opatření, a přesto ve své knihovně poskytuje na principu rovnosti veřejné knihovnické a informační služby, Ministerstvo kultury nemůže zrušit zápis dané knihovny v evidenci knihoven: knihovní zákon to neumožňuje.

Tento článek si kladl za cíl pojednat o následcích porušení jedné z povinností, které každý provozovatel knihovny nese – povinnosti provádět revize knihovního fondu. Nebylo možné se vyhnout některým právním detailům, protože by chyběla podstatná informace, a naopak nebylo možné některá právní témata detailně pojednat, protože by se článek stal neúnosně rozsáhlým. Pokusili jsme se proto o kompromis a doufáme, že se podařil.

JIŘÍ KLUSOŇ
Odbor umění, literatury a knihoven Ministerstva kultury

31. 10. 2015

PRÁVNÍ PORADNA: Revize knihovního fondu z pohledu právního aneb Proč, co a hlavně kdy revidovat

V příloze zasílám právní výklad Mgr. Jiřího Klusoně z odboru umění, literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR k provádění revizí knihovního fondu, který byl zveřejněn v časopisu Čtenář č. 9/2014 a 5/2015, ve kterém jsou uvedena rizika, kterým se provozovatel knihovny vystavuje při nedodržení tohoto zákona. (1. část)

Podle § 16 zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), v platném znění, je provozovatel knihovny povinen provádět revize knihovního fondu. Tento článek pojedná o některých právních otázkách, které se revizí přímo týkají nebo s revizemi alespoň souvisejí a které kladou provozovatelé, zřizovatelé i zaměstnanci knihoven.

Úvod

Připomeňme hned v úvodu jednu obecně známou skutečnost. Knihovna nemá právní subjektivitu, podle nového občanského zákoníku: právní osobnost. Knihovna je zařízení, ve kterém jsou poskytovány služby, vymezené knihovním zákonem, a které je zapsáno v evidenci knihoven – § 2 písm. a) knihovního zákona. Odpovědnost za činnost knihovny a za plnění práv a povinností stanovených knihovním zákonem nese provozovatel knihovny, tedy fyzická nebo právnická osoba, která svým jménem v knihovně poskytuje zákonem vymezené služby – § 2 písm. i) knihovního zákona. Práva a povinnosti týkající se například evidence, revize a ochrany knihovního fondu tak nenese knihovna, ale její provozovatel. V dalším textu budeme však používat spíše, ne však výlučně, pojem knihovna: jednak je názornější, jednak je stručnější. Vždy je ovšem třeba v pozadí vidět provozovatele knihovny, který za veškerou její činnost a plnění jejích povinností odpovídá.

Pokud Ministerstvo kultury zjistí, že určitá knihovna neprovádí revize knihovního fondu v přede–psaném rozsahu a v předepsaných lhůtách (k čemuž se dostaneme dále), může vyzvat knihovnu k nápravě a stanovit jí k tomu přiměřenou lhůtu, jak to předpokládá § 19 odst. 1 knihovního zákona. Ministerstvo kultury také může uložit provozovateli knihovny, pokud tento provozovatel nesplní uložené nápravné opatření, sankci – v podobě pokuty až do výše 200 000 Kč. Tématem nápravných opatření a sankcí se nebudeme zabývat v tomto článku; tomuto tématu se budeme věnovat někdy jindy.

Proč provádět revize knihovního fondu

Nejjednodušší odpověď na tuto otázku pochopitelně zní: protože tak stanoví knihovní zákon ve svém § 16 odst. 2 a 3. Tato odpověď si ovšem zaslouží trochu rozvést. Účelem revize knihovního fondu je zjistit, jaké knihovní dokumenty knihovna ve svých fondech má, či přesněji řečeno: zjistit, zda odpovídá evidence knihovního fondu (kterou provozovatel knihovny povinně vede) jeho skutečnému stavu. Revize knihovního fondu je tedy prostředkem k tomu, aby knihovna v zákonem stanovených intervalech pravidelně zjišťovala rozsah a také stav svého knihovního fondu. Knihovna by samozřejmě měla sledovat jeho stav průběžně, už proto, že o něj musí pečovat, jak to předpokládá § 18 knihovního zákona, neboť nese, mimo jiné, povinnost chránit knihovní fond před odcizením a poškozením a také povinnost provádět restaurování knihovních dokumentů nebo jejich převedení na jiný druh nosiče, pokud je toho třeba k trvalému uchování knihovního dokumentu. Jen na okraj: k naplnění této povinnosti lze využít především digitalizaci, přičemž na digitalizaci nejvýznamnějších knihovních dokumentů lze čerpat i dotace ze státního rozpočtu poskytované Ministerstvem kultury; umožňuje to § 9 nařízení vlády č. 288/2002 Sb. Na tyto dotace ovšem není právní nárok a jejich poskytnutí se odvíjí, proč to nepřiznat, především od možností státního rozpočtu.

Nuže: revize knihovního fondu je důležitým nástrojem pro zjištění, v jakém stavu fond knihovny je a zda není třeba přijmout některá opatření k jeho ochraně předpokládaná knihovním zákonem. Výstupem je zápis o výsledku revize knihovního fondu; ten má náležitosti stanovené vyhláškou Ministerstva kultury č. 88/2002 Sb. Snad jen pro úplnost připomeňme, co musí zápis obsahovat. Jsou to především údaje o rozsahu revize, zahrnující úsek knihovního fondu, který byl revidován (nebo údaj, že byl revidován knihovní fond jako celek), a počet revidovaných knihovních dokumentů. Dále musí zápis obsahovat datum zahájení revizních prací a datum jejich ukončení, údaje o podkladech použitých při revizi (což jsou především přírůstkový seznam a seznam úbytků podle § 4, 5 a 6 vyhlášky č. 88/2002 Sb.) a jména, příjmení a funkci nebo pracovní zařazení osob provádějících revizi. Konečně musí zápis obsahovat nález revize, přitom platí, že byl-li při revizi zjištěn rozdíl mezi evidovaným a skutečným stavem knihovního fondu, je povinnou součástí zápisu o výsledku revize knihovního fondu seznam zjištěných rozdílů.

Význam revize knihovního fondu není radno podceňovat. O tom, co se může stát podle knihovního zákona, když se povinnost provést revizi podcení a revize není provedena v předepsaném rozsahu nebo ve stanoveném termínu, pojednáme dále. Téma však souvisí i s jinými předpisy, především z majetkoprávní oblasti, což se týká hlavně základních knihoven, zřizovaných obcemi. Nechme zde, pro zjednodušení, stranou skutečnost, že každý provozovatel knihovny je vázán právním řádem jako celkem. U knihoven zřizovaných obcemi podle § 3 odst. 1 písm. c) knihovního zákona je hlavně nutno připomenout zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění: obec je povinna dbát ochrany svého majetku, nevyjímaje samozřejmě knihovní fondy „její“ obecní knihovny. Konkrétně § 38 odst. 2 zákona o obcích stanoví, že majetek obce musí být chráněn před zničením, poškozením, odcizením nebo zne–užitím. Ke splnění této povinnosti, ve vztahu ke knihovním fondům, napomáhá právě jejich revize.

Co je předmětem revize knihovního fondu

Tato otázka není tak triviální, jak by se mohlo zdát. Jistě je možno odpovědět, že předmětem revize knihovního fondu je knihovní fond, a taková odpověď bude přínosná asi jako sdělení, že jestliže naprší, tak bude mokro. Nyní ovšem vážně: knihovní fond je definován v § 2 písm. c) knihovního zákona jako soubor knihovních dokumentů, který je organizovaný, soustavně doplňovaný, zpracovávaný, uchovávaný a ochraňovaný, to vše podle knihovního zákona a dalších právních předpisů. Knihovní zákon dále vymezuje tři podkategorie knihovního fondu: historický fond, specializovaný fond a konzervační fond. Kromě toho existuje i knihovní fond, do kterého knihovna řadí knihovní dokumenty, jež nepatří do žádného ze tří uvedených zvláštních fondů, tvořících součást (či spíše podmnožinu) knihovního fondu knihovny. Knihovna buduje jeden svůj knihovní fond, v jehož rámci může vytvářet historický fond i jeden či více specializovaných fondů; pokud knihovna přijímá povinný výtisk neperiodických publikací nebo periodického tisku, pak buduje povinně i fond konzervační.

Předmětem revize podle § 16 knihovního zákona, a to je důležité, je knihovní fond jako celek, bez ohledu na jeho vnitřní členění. Knihovní zákon stanoví termíny provádění revizí knihovního fondu, přičemž tyto termíny se odvíjejí od počtu knihovních dokumentů v knihovním fondu knihovny jako celku – knihovní zákon v souvislosti s revizemi nerozlišuje, jak a zda je knihovní fond dané knihovny členěn, zda třeba knihovna buduje konzervační fond a podobně. Při určování, v jakých maximálních intervalech musí být provedena revize knihovního fondu, je tak nutno vycházet z celkového počtu knihovních dokumentů, které má knihovna ve svém fondu jako celku (samozřejmě řádně zapsané v přírůstkovém seznamu, jak to ukládá § 5 vyhlášky č. 88/2002 Sb.).

Kdy provádět revize knihovního fondu

Pokud jde o intervaly, ve kterých má být revize knihovního fondu prováděna, hovoří knihovní zákon zdánlivě jasně: v závislosti na počtu knihovních dokumentů v knihovním fondu (jako celku) určité knihovny stanoví knihovní zákon v § 16 odst. 2 lhůty, v nichž je třeba revizi provést. Pro největší knihovny, jež mají v knihovním fondu více než milion knihovních dokumentů, pak knihovní zákon v § 16 odst. 3 a 4 stanoví povinnost provádět revizi knihovního fondu po částech – každý rok musí být provedena revize jeho určité části. Záhy seznáme, že i celkem jasně formulovaná právní norma může vyžadovat podrobnou interpretaci, aby knihovna mohla určit, kdy nebo přesněji dokdy musí revizi svého knihovního fondu provést.

Z knihovního zákona tedy vyplývá povinnost provozovatele knihovny provádět revize knihovního fondu v pravidelných intervalech. Pokud knihovní fond obsahuje maximálně 100 000 knihovních dokumentů, je provozovatel knihovny povinen provádět jeho revizi jedenkrát za pět let, tedy v pětiletých intervalech. Pokud knihovní fond přesahuje 100 000 knihovních dokumentů a nepřesahuje 200 000, je provozovatel knihovny povinen provádět jeho revize jedenkrát za deset let. Jestliže knihovní fond přesahuje 200 000 a nepřesahuje 1 000 000 knihovních dokumentů, má provozovatel knihovny povinnost provádět revizi knihovního fondu jedenkrát za patnáct let, neboli – v patnáctiletých intervalech.

Zde ovšem vyvstává zásadní otázka: odkdy počíná běžet stanovená zákonná lhůta pro provedení první revize knihovního fondu? Vyjádřeno méně právnicky: dokdy nejpozději musí provozovatel knihovny provést první revizi knihovního fondu? Zde záleží na tom, zda určitá knihovna byla knihovnou ještě před nabytím účinnosti knihovního zákona, anebo ne. Z tohoto hlediska lze knihovny rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří knihovny, které byly knihovnami ještě před nabytím účinnosti nového knihovního zákona, druhou pak tvoří knihovny, které vznikly až poté, co knihovní zákon nabyl účinnosti – 1. ledna 2002.

Nyní učiňme, pro vysvětlení, malou odbočku. Knihovní zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2002 a ve svých přechodných ustanoveních, konkrétně v § 24 odst. 1, stanoví, že knihovny, které ke dni nabytí jeho účinnosti poskytovaly veřejné knihovnické a informační služby (ty jsou vymezeny v § 4 odst. 1 knihovního zákona) na principu rovnosti, tedy s rovným přístupem všech k těmto službám, se považují za knihovny podle knihovního zákona. Sloveso „považovat“ zde vyjadřuje tzv. vyvratitelnou právní domněnku. Přesný výklad tohoto pojmu ponechme právním teoretikům; pro účely tohoto článku postačí uvést, že pokud určitá knihovna poskytovala ke dni 1. 1. 2002 veřejné knihovnické a informační služby a dodržovala přitom princip rovnosti (tedy: poskytovala tyto služby všem bez rozdílu, jen s případnými omezeními vyplývajícími z jiných právních předpisů), bylo třeba na takovou knihovnu nahlížet tak, jako by byla knihovnou podle knihovního zákona, a to i když nebyla ještě zapsána v evidenci knihoven vedené Ministerstvem kultury. Záměrně zde používáme minulý čas, protože zmíněné přechodné ustanovení knihovního zákona stanoví časové omezení: knihovna, která splňovala ke dni 1. ledna 2002 znaky knihovny stanovené knihovním zákonem, mohla být – aniž by byla zapsána do evidence knihoven – považována za knihovnu pouze do 31. 12. 2002. Pokud v této jednoroční lhůtě byla zapsána do evidence knihoven, je knihovnou podle knihovního zákona i po 1. 1. 2003. Jestliže ale knihovna, byť existující a fungující před účinností knihovního zákona, nebyla do konce roku 2002 zapsána do evidence knihoven, přestala být – z právního hlediska – od 1. 1. 2003 knihovnou. Mohla být, pokud splňovala všechny zákonné znaky knihovny, zapsána do evidence knihoven na základě žádosti provozovatele i později, pak však vznikla časová mezera mezi 31. 12. 2002 a dnem zápisu knihovny do evidence knihoven, přičemž v tomto období tato knihovna nebyla knihovnou v právním smyslu a stala se jí až zápisem do evidence knihoven. Ve stejné situaci, z hlediska lhůt pro revize knihovního fondu, je knihovna, která byla nově zřízena a do evidence knihoven zapsána až po nabytí účinnosti knihovního zákona.

Připomeňme zde právní pravidlo pro počítání lhůt: pokud je lhůta určená podle let, jak je tomu právě v případě revizí knihovních fondů, pak konec lhůty připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta počítá. Tak stanoví § 605 odst. 2 nového občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.) a podobně stanovil i § 122 odst. 2 předchozího občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.).

Vraťme se nyní ke zmíněným dvěma skupinám knihoven, tentokrát již z hlediska revize knihovního fondu.

Pro knihovnu vzniklou před 1. 1. 2002, k tomuto datu poskytující veřejné knihovnické a informační služby na principu rovnosti a do konce roku 2002 zapsanou do evidence knihoven, počíná zákonná lhůta pro provedení první revize knihovního fondu dnem účinnosti knihovního zákona: 1. 1. 2002. Pokud taková knihovna měla ve svém knihovním fondu 100 000 knihovních dokumentů nebo méně, měla provést první revizi svého fondu nejpozději do 1. 1. 2007. Pokud měla knihovna více než 100 000 knihovních dokumentů, avšak maximálně 200 000 dokumentů, musela provést první revizi svého knihovního fondu nejpozději do 1. 1. 2011. Pokud měla knihovna ve svém fondu více než 200 000 knihovních dokumentů, avšak maximálně 1 000 000 dokumentů, platí pro ni patnáctiletá lhůta podle § 16 odst. 2 písm. c) knihovního zákona a taková knihovna je povinna provést první revizi svého knihovního fondu (jako celku) nejpozději do 1. 1. 2017.

Pro knihovnu, která reálně vznikla až po 1. 1. 2002 a patří tedy – pro účely tohoto článku – do druhé skupiny, počíná zákonná lhůta pro provedení první revize knihovního fondu ode dne zápisu do evidence knihoven. Toto pravidlo platí i pro knihovnu, která sice třeba existovala ke dni nabytí účinnosti knihovního zákona, poskytovala veřejné knihovnické a informační služby všem osobám bez rozdílu, avšak do konce roku 2002 nebyla zapsána do evidence knihoven. U těchto knihoven se termín pro–vedení první revize nevztahuje k nabytí účinnosti knihovního zákona, ale k zápisu do evidence knihoven vedené Ministerstvem kultury. Pokud třeba vznikla nová knihovna, Obecní knihovna Kotěhůlky, do evidence knihoven byla zapsána 15. 10. 2009 a ve svém fondu má řekněme 11 037 knihovních dokumentů, je povinna provést první revizi svého knihovního fondu v pětileté lhůtě, tedy do 15. 10. 2014.

Pojednali jsme o tom, že v určité lhůtě musí být provedena revize knihovního fondu. Co to znamená z hlediska právního: ve stanovené lhůtě musí být revize ukončena, neboli musí být nejpozději v poslední den lhůty vyhotoven zápis o výsledku revize knihovního fondu, přičemž tento zápis musí mít všechny náležitosti podle § 7 nařízení vlády č. 88/2002 Sb., takže třeba v Obecní knihovně Kotěhůlky z našeho příkladu musí být zápis o výsledku (první) revize knihovního fondu dokončen nejpozději dne 15. 10. 2014.

Právě jsme pojednali o povinnosti knihovny provést první revizi knihovního fondu, ve smyslu knihovního zákona. Splněním této povinnosti samozřejmě povinnost knihovny provádět revize nekončí. Knihovna je povinna provádět revize jedenkrát za 5, 10 nebo 15 let, podle rozsahu knihovního fondu, jak to stanoví § 16 odst. 2 knihovního zákona. Tyto zákonné lhůty se vztahují k dokončení předchozí revize a knihovna tedy musí provádět revize vždy nejpozději po uplynutí stanovené lhůty (5, 10 nebo 15 let) od poslední provedené revize. Pokud třeba Obecní knihovna Kotěhůlky dokončila první revizi svého knihovního fondu již 6. 2. 2014, musí provést další revizi nejpozději do 6. 2. 2019. Nepočítají se zde tedy nějaké „pětiletky“ nebo „desetiletky“ anebo „patnáctiletky“ jako časová období od počátku roku A do konce roku B, v nichž by se měla udát revize, ale určující je, kdy byla v knihovně dokončena předchozí revize. To, že knihovní zákon stanoví určité maximální lhůty pro provedení revize knihovního fondu, samozřejmě nikterak nebrání tomu, aby knihovna provedla první revizi dříve než ve stanovené lhůtě nebo aby prováděla revize častěji, než jak ukládá knihovní zákon. Záleží to především na provozovateli knihovny. V některých situacích může být provedení takové mimořádné revize vhodné (například před stěhováním knihovny do jiných prostor) a v některých situacích může být provedení mimořádné revize přímo nezbytné, třeba pokud je část knihovního fondu zničena v důsledku mimořádné události (požáru, povodně) – tehdy je žádoucí provést mimořádnou revizi knihovního fondu, aby knihovna zjistila, které knihovní dokumenty shořely, odpluly, zkrátka byly zničeny, a které knihovní dokumenty knihovně naopak zůstaly.

V úvodu této části jsme zmínili knihovny, které mají v knihovním fondu více než milion knihovních dokumentů, ale dosud jsme se jimi nezabývali – nyní to napravíme.

Pokud má knihovna ve svém fondu více než milion, ale maximálně tři miliony knihovních dokumentů, provádí revize knihovního fondu postupně: každý rok musí provést revizi v rozsahu alespoň 5 % z celkového počtu knihovních dokumentů, které má ve svém knihovním fondu. Tak stanoví § 16 odst. 3 knihovního zákona. Zákonodárce jistě měl důvody ke stanovení oněch minimálních 5 %, ale prostý výpočet ukáže, že pokud by knihovna provedla každý rok revizi v rozsahu 5 % knihovního fondu (počtu knihovních dokumentů), znamená to, že knihovní fond takové knihovny by byl revidován v úplnosti jedenkrát za dvacet let. Přitom pro zjednodušení pomíjíme to, že knihovní fond se v čase mění: přibývá v důsledku akviziční činnosti, ubývá třeba v důsledku opotřebení knihovních dokumentů nebo jejich vyřazování z důvodu zastarávání informací. To by v ideálním případě měly být jediné důvody pro ubývání knihovního fondu, ovšem reálně je nutno počítat i s jinými příčinami: krádežemi, ztrátami, požáry, haváriemi vodovodu a podobně. Vzhledem k účelu revize je vhodné, aby byly prováděny každoroční revize co největší části knihovního fondu, tedy pokud možno více než zákonem stanovených 5 % – tak, aby měla knihovna a její provozovatel co největší možný přehled o stavu svého knihovního fondu.

Zvláštní pravidla pro revize knihovního fondu stanoví § 16 odst. 4 knihovního zákona pro největší knihovny – takové, které mají ve svém knihovním fondu více než tři miliony knihovních dokumentů. Tyto knihovny jsou povinny každoročně sestavovat plán revize knihovního fondu a ten předkládat ke schválení svému zřizovateli. Tento plán revize musí být dostatečně konkrétní – musí obsahovat údaje o části knihovního fondu, která bude v daném kalendářním roce podrobena revizi, a také počet knihovních dokumentů, které budou předmětem revize. Podle knihovního zákona platí, že předmětem revize musí být alespoň 200 000 knihovních dokumentů ročně. Všimněme si podstatného rozdílu oproti knihovnám s rozsahem knihovního fondu od jednoho do tří milionů knihovních dokumentů. U těchto knihoven je každoroční rozsah revize přímo navázán na počet knihovních dokumentů a je stanoven minimální procentní podíl knihovních dokumentů, který musí být každoročně revidován. Naproti tomu u knihoven majících v knihovním fondu více než tři miliony knihovních dokumentů je minimální počet knihovních dokumentů, který musí být revidován, vyjádřen absolutním číslem (200 000 dokumentů), bez ohledu na to, kolik knihovních dokumentů daná knihovna ve svém fondu má. Z hlediska právního i z hlediska praktického provádění revizí tak není rozdíl mezi knihovnou mající ve svém fondu například 3 000 056 knihovních dokumentů a knihovnou mající v knihovním fondu třeba 6 623 741 dokumentů. I těmto největším knihovnám lze však doporučit, aby prováděly každoroční revize v největším možném rozsahu a neomezovaly se na provedení revize pouhých 200 000 dokumentů ročně; připomeňme, že účelem revize je, aby knihovna i její zřizovatel měl co možná nejlepší přehled o knihovním fondu dané knihovny. Jinak řečeno: čím více knihovních dokumentů bude v daném roce podrobeno revizi, tím lépe pro knihovnu i pro jejího zřizovatele.

Dosud jsme o knihovním fondu uvažovali v podstatě jako o množině knihovních dokumentů a celkem jsme se nezabývali jeho změnami. Nyní tento nedostatek napravíme a budeme se zabývat otázkou, jak mohou změny rozsahu knihovního fondu zasáhnout do zákonné povinnosti provádět revize. Zejména se budeme v této souvislosti zabývat otázkou lhůt, které knihovní zákon stanoví pro provádění revizí.

Může nastat situace, kdy v průběhu lhůty pro provedení revize knihovního fondu, dané knihovním zákonem, fond knihovny naroste tak, že přesáhne hranici, kterou stanoví knihovní zákon pro provedení revize v určité lhůtě. Tato hrůzná věta vyžaduje upřesnění, nejlépe s příkladem. Jde o následující: knihovní zákon stanoví povinnost provádět revize knihovního fondu v určitých lhůtách, přičemž tyto lhůty (pomiňme největší knihovny s fondem čítajícím více než milion knihovních dokumentů) se vztahují k počtu knihovních dokumentů, které daná knihovna aktuálně ve svém fondu má. Knihovní zákon naznačený problém výslovně neřeší, ale lze soudit, že pokud v průběhu zákonem stanovené lhůty se počet knihovních dokumentů určité knihovny zvýší tak, že se knihovna „posune“ v rámci § 16 odst. 2 knihovního zákona přes hranici 100 000 nebo 200 000 nebo 1 000 000 knihovních dokumentů, bude pro tuto knihovnu platit od okamžiku, kdy se popsaným způsobem zvětšil její knihovní fond, lhůta odpovídající aktuálnímu počtu knihovních dokumentů ve fondu této knihovny.

Jako příklad nám opět poslouží naše Obecní knihovna Kotěhůlky, zapsaná Ministerstvem kultury do evidence knihoven 15. 10. 2009. Ve svém fondu měla 11 037 knihovních dokumentů, a tudíž by byla povinna provést první revizi svého knihovního fondu v pětileté lhůtě, tedy do 15. 10. 2014. V důsledku bohaté akviziční činnosti a po přijetí mnoha knih jako darů se její knihovní fond v červnu 2014 zvětšil na 103 257 knihovních dokumentů, které knihovna samozřejmě řádně zapsala do přírůstkového seznamu podle vyhlášky č. 88/2002 Sb. Co to znamená z hlediska termínů pro revize knihovního fondu: Obecní knihovna Kotěhůlky se „posune“ z režimu § 16 odst. 2 písm. a) knihovního zákona do režimu § 16 odst. 2 písm. b) knihovního zákona a lhůta pro provedení první revize knihovního fondu se jí tudíž prodlužuje z 5 na 10 let, takže tato knihovna bude muset provést první revizi svého knihovního fondu (jako celku) do 15. 10. 2019. Tento termín je však nejzazší, který knihovní zákon připouští: Obecní knihovně Kotěhůlky nic nebrání, aby provedla revizi svého knihovního fondu dříve než před termínem vyplývajícím z knihovního zákona.

Představme si ještě jinou knihovnu, která se nachází – z hlediska svého vzniku – v odlišné právní situaci. Městská knihovna Klenětín vznikla řekněme kdysi dávno, tedy jako knihovna existovala před nabytím účinnosti knihovního zákona (1. 1. 2002), poskytovala veřejné knihovnické a informační služby a do evidence knihoven byla Ministerstvem kultury zapsána řekněme 15. 10. 2002. Tato knihovna měla v roce 2002 ve svém fondu 186 321 knihovních dokumentů, platila tedy pro ni povinnost provést revizi knihovního fondu v termínu podle § 16 odst. 2 písm. b) knihovního zákona, čili do 1. 1. 2012. V důsledku své akviziční činnosti, byť třeba méně rozsáhlé nežli u Obecní knihovny Kotěhůlky, měla Městská knihovna Klenětín v říjnu 2011 ve svém fondu 201 896 knihovních dokumentů. Znamená to, že lhůta 10 let pro provedení revize knihovního fondu se „prodlužuje“ na 15 let, pro knihovnu bude platit § 16 odst. 2 písm. c) knihovního zákona a knihovna bude muset provést první revizi svého knihovního fondu nejpozději do 1. 1. 2017.

Mezi Obecní knihovnou Kotěhůlky a Městskou knihovnou Klenětín je z hlediska právního jeden zásadní rozdíl. Městská knihovna Klenětín je knihovnou ve smyslu knihovního zákona od 1. 1. 2002, byť byla do evidence knihoven Ministerstva kultury zapsána až v říjnu 2002, a od 1. 1. 2002 počítá lhůtu pro provedení první revize svého knihovního fondu – což vyplývá z přechodných ustanovení knihovního zákona. Městská knihovna Klenětín tak patří do první skupiny knihoven, jak jsme si ji vymezili v úvodu této části. Naproti tomu Obecní knihovna Kotěhůlky byla do evidence knihoven zapsána až dne 15. 10. 2009 a lhůtu pro první revizi svého fondu počítá od tohoto dne. Patří tedy do druhé skupiny knihoven: vznikla až poté, co knihovní zákon nabyl účinnosti.

Může také nastat opačná situace: taková, že knihovní fond určité knihovny se během lhůty, již knihovní zákon předepisuje pro jeho revizi, zmenší natolik, že pro knihovnu začne platit kratší lhůta pro provedení revize. Jinak řečeno: pokud má určitá knihovna stanovenu knihovním zákonem třeba desetiletou lhůtu pro revizi, a ke konci devátého roku této lhůty se objem knihovního fondu zmenší tak, že pro knihovnu začne platit pětiletá lhůta podle § 16 odst. 2 písm. a) knihovního zákona (kteroužto lhůtu ovšem knihovna v tomto případě, již z podstaty věci, nemůže dodržet), vzniká otázka, jak postupovat. Knihovní zákon tuto věc neřeší. S ohledem na smysl a účel revize knihovního fondu, totiž zjišťovat jeho stav v intervalech co možná nejkratších, lze naléhavě doporučit, aby v případě snížení počtu dokumentů knihovního fondu, v jehož důsledku pro knihovnu začne platit kratší zákonná lhůta pro revizi, byla provedena revize v co možná nejkratší době poté, co se knihovní fond dané knihovny takto zmenšil, či lépe řečeno: zredukoval.

Vraťme se pro příklad k naší Městské knihovně Klenětín a představme si, že depozitář této knihovny byl během povodní v létě 2013 zatopen a značná část knihovního fondu byla zničena. Knihovna by měla, jak jen to bude možné, provést mimořádnou revizi knihovního fondu. Při této revizi třeba zjistí, že namísto 201 896 má pouze 118 567 knihovních dokumentů. Důsledkem této skutečnosti bude, že knihovna nesplnila svoji povinnost provést revizi ve stanovené lhůtě: nežli mohla knihovna provést revizi v patnáctileté lhůtě, začala pro ni platit, jaksi „zpětně“, lhůta desetiletá. Tu ovšem Městská knihovna Klenětín splnit nemůže, neboť tato lhůta již pro ni uplynula. Nelze však předpokládat, že by za takové nesplnění lhůty, vzniklé v důsledku vyšší moci, mohla knihovna dostat pokutu podle § 19 odst. 2 knihovního zákona nebo že by mohla být knihovna dokonce vyškrtnuta z evidence knihoven.

Závěr, poděkování, jedna důležitá a jedna zbytečná poznámka

Tento článek si kladl za cíl vysvětlit ty nejpodstatnější právní aspekty revize knihovních fondů, přičemž jsme se zaměřili téměř výlučně na právní rozměr věci. Odborné otázky z oboru knihovnictví jsme ponechali stranou. Děkujeme všem, kteří se statečně prokousali až do samotného závěru tohoto článku, a dovolujeme si doufat, že alespoň trochu pomůže v práci všem knihovnám, jejich pracovníkům i jejich provozovatelům.

Zdůrazňujeme, že tento článek se týká revize knihovních fondů v knihovnách, které jsou evidované Ministerstvem kultury podle knihovního zákona. Nevztahuje se tedy třeba na tzv. zámecké knihovny v různých hradech, zámcích či jiných památkových objektech, neboť tyto zámecké knihovny nejsou knihovnami ve smyslu knihovního zákona, a také se nevztahuje na knihovny, které sice třeba poskytují služby vymezené knihovním zákonem, avšak nejsou evidované Ministerstvem kultury.

A pro úplnost jedna zbytečná poznámka na závěr: neexistuje ani Městská knihovna Klenětín ani Obecní knihovna Kotěhůlky. Přesto nám v našich příkladech dobře posloužily.

JIŘÍ KLUSOŇ
Odbor umění, literatury a knihoven Ministerstva kultury

17. 1. 2013

Co musí udělat knihovna, aby mohla využívat služby regionálního oddělení Městské knihovny Horažďovice?

Knihovna, která chce využívat služby regionálního oddělení Měk Horažďovice musí být řádně zaevidovaná na Ministerstvu kultury. Tato povinnost je dána knihovním zákonem (zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb). K evidenci je nutné:

Dalším nezbytným dokladem, který musí knihovna požadující naše služby mít, je smlouva o spolupráci uzavřená mezi Měk Horažďovice a příslušnou obcí

Copyright © 2004 Městská knihovna Horažďovice (www.knihovna.horazdovice.cz) a Karel Viták (www.dva.cz). All rights reserved.
Ctíme standardy W3C:  W3C XHTML 1.0  W3C CSS
Poslední aktualizace byla provedena 15. 4. 2012 v 21:04