Lucie Jůdová, web, 14. 12. 2007

Abych měl lidi rád, tak jsem mimo ně

Rozhovor s Honzou Volfem

Téměř každý z mých známých má doma něco od Honzy Volfa. Čekal jste takový úspěch?

To nevim teda, to jste mě zaskočila. To já mám teda jako hodně známých, který to vůbec nečtou a říkaj, co furt mám s těma sluníčkama.

Jak jste začínal? První byl Honza Volf výtvarník nebo Honza Volf básník?

Já maluju od šesti let nebo dělám grafiku od šesti let. Pak jsem se asi v sedmatřiceti rozved, no a pak zase přišlo psaní, takže mám jinou náplň a tohle mě baví. Manželství mě nebavilo, tohle je daleko lepší, to je svoboda.

Svou tvorbou rozdáváte lidem radost, je doslova nabitá pozitivní energií. Kde berete sílu a energii vy?

No, já abych měl lidi rád, tak jsem mimo ně. Takže jsem nejradši sám s Fandou (Honzův pes, znáte z autorových obrázků a fotografií, pozn. red.) a nebo jsem v nějaký takový polovopuštěný kavárně. No, a tam si sednu, jak trubka a píšu, dám si kafe, zapálím si doutníka, no a sedim. A tak do pěti, do deseti minut najednou to přijde a já to zapisuju. Tam se dobíjím, mimo lidi.

Co se můžeme my dospělí od dětí naučit?

Já nevim. Dospělí už se nic nemůžou naučit, protože jsou dospělí.